Jdi na obsah Jdi na menu
 


Manabe Narumi-(ne)obyčejný život obyčejné dívky ze střední 5

24. 9. 2010

 

Vzpomenu si na to,co se dělo v noci.

Hmm,stalo se to vlastně doopravdy,nebo ne?přemýtám.Nakonec docházím k závěru,že v noci jsem opravdu byla vzhůru,ale to ostatní se mi zdálo.Pomalu se vyloudám z pokoje a ucítím vůni pečené slaniny.

"Dobré ráno."pozdraví mě matka,jakmile vejdu do kuchyně."Dáš si slaninu a vajíčka?"

"Jasně!"Sednu si naproti mámě a čekám,až mi nandá.Vypadá to úžasně a taky to tak chutná.

Po snídani se jdu projít do města.Není to tu tak jiné,jako na místě,kde jsme bydlely dřív-přeci jen,město je stejné-ale obchody a tak jsou jiné.

Prošla jsem jedno nákupní centrum,o kterém jsem neměla tušení,že existuje,několik menších obchůdků až jsem se dostala k hřišti.Nějací kluci tam právě hráli basket.Moc jim to nešlo,ale jim to očividně nevadilo.

Najednou dostal míč jeden menší,docela dětsky vypadající kluk.Zakopl o protihráčovu nohu a míč mu vypadl z ruky.Kam jinam by se měl dokutálet,než ke mně?

Vezmu ho zamyšleně do rukou a podívám se na kluky.

"Héj,krasotinko,nahraj","No tak,přihraj nám ten míč."hulákají na mě.

Krasotinko?Nikdy jsem se za žádnou krasotinku nepovažovala.

Jednoho kluka už žřejmě přestalo bavit,čekat,až míč hodím nazpět a tak se ke mě rozeběhl.

"Nechceš si ho doufám schovat do zásoby,že ne?"ušklíbne se na mě.

"Neboj,já jich mám doma dost."opáčím a hodím míč obloukem přímo do koše.Kluci začnou uznale houkat.Teda až na toho,co stojí u mě.Ten si mě zvědavě měří od hlavy k patě.

"Fotka by ti vydržela dýl."pronesu a pomalu se otáčím k odchodu.

"Hej!"řekne ten kluk."Nechceš si dát zápas?"

Sjedu ho pohledem stejně,jako před chvílí on koukal na mě a pak se mu zahledím do očí.Je zřejmé,že ten kluk si je sebou hodně jistý a taky že se rád rve.Věřte mi-mám na lidi čuch.

"Ne díky,eeh-"

"Jsem Asogi."představí se.

"Asogi."zopakuji pro zapamatování."Takže,ne díky Asogi.Právě jsem se nastěhovala a nemám zájem,udělat si tu hned nepřátele."

"Proč nepřátele?"podivuje se Asogi.

Šibalsky se na něj usměju a mrknu."Protože by ti asi dost vydilo,že bys prohrál s holkou."Otočím se a odkráčím pryč.Ještě za sebou slyším ostatní,jak se Asogimu pošklebují,jak jsem mu to nandala.

Vrátila jsem se do obchodu s obuví a najdu si krásné černo-červené baleríny.Ani nevím,jak dlouho jsem si nekoupila nic na sebe.Nejspíš od té doby,co jsem musela začít živit sebe i mámu a stal se ze mě zahořklej protiva.Tehdy jsem se spíš podobala důchodci,než teenagerovi,jak tak o tom teď přemýšlím.Ta představa mě rozesměje.

"Nebydlíte vy v tom baráku na kraji města?"zeptá se mě najednou prodavačka.

"Jo,to jsem,ale jak to víte?"podivuji se.

"Novinky se šíří."odpoví"Musím,říct,že máte docela odvahu."dodává ještě při skenování kódu na mých botičkách.

Může být tak o rok starší,než já.Obyčejná,ale stejně hezká dívka;Hnědé vlnité vlasy se jí rýsují k ramenům,tmevě hnědé oči,plné rty a snědší pleť.Není nějak moc namalovaná.

"Vá-vážně?"vykoktám,aby to nevypadalo,že jsem mentálně retardovaná.

"Jednou,když jsme byli malí,jsem se s kamarády vsadila,že tam vydržím deset minut sama jen s baterkou-znáš to.Dětská mysl.Říkala jsem si,že to v pořádku zvládnu."nakloní se ke mě.

"Už jsi byla ve sklepě?"zašeptá až mi z toho naskočí husí kůže.Vzpomenu si,co se dělo v noci.Nechci na to myslet.Ani nechci slyšet,co mi ta holka chce říct,protože už takhle se bojím,že v noci asi nebudu spát.

Zavrtím hlavou.

"Hmm..."dívka se znovu narovná."Já taky ne,ale mohla jsem."

"Mohla?Jak to?"

"Nebudu tě děsit.Možná někdy."

Zaplatím a pak si něco uvědomím.

"Jak se jmenuješ?"zeptám se trochu nervósně.

Dívka se usměje."Jsem Suki.A ty jsi?"

"Manabe."odpovídám taky s úsměvem.

"Těší mě."

"Jo,mě taky."

"Kdybys chtěla s něčím poradit,klidně se otoč na mě.Jsem tady v okolí svými radami proslavená."mrkne.

"Dobře,beru tě za slovo.Tak zatím."Vyjdu z obchodu a ovane mě studený vítr.Podívám se na nebe-po sluníčku ani stopy.Místo něj je tam plno nebezpečně vypadajících,černých mraků a vypadá to,že se co chvíli spustí silný déšť.

 

Jakmile jsem si to pomyslela,do oken vniklo pronikavě bílé světlo a vteřinu poté se ozvala šílená rána až jsem si myslela,že ohluchnu.Přišlo to jen mě,nebo se dům trochu otřásl?Okamžitě jsem doběhla k prvnímu zapínači světle a zmáčkla ho a...nic.

"No super!"zakvílím.

"Co se stalo?"přiběhne ke mě vyplašená matka.

"Vypadá to,že nám do baráku uhodil blesk."vysvětluji nakvašeně."A nejspíš nejde elektřina."

"Cože?!"

"Nešil,nic se neděje."uklidňuju matku,která rozrušeně pobíhá po pokoji,"Dojdu se mrknout na poji-"vtom si uvědomím,že pojistky budou asi ve sklepě.A tam se nedostanu ani kdybych chtěla.

"Sklep se nedá otevřít."vysvětlím matce.Až teď si uvědomuji,že ona vlastně o tom domě technicky nic neví.

Jsou teprve tři hodiny,ale tma je,jako by se už stmívalo.
"Ehm,a zkoušela jsi klíč?"otáže se mě matka a už je na pochodu ke dveřím do sklepa.

"My ale žádnej klíč nemáme."informuji a jdu za ní do chodby.Když vykouknu z dveří obýváku,vydím,jak máma šmátrá nahoře na dveřní římse.

"Ahá!"vykřikne výtězně a otočí se ke mě s něčím,co by při dobré vůli mohlo připomínat klíč.

když na to foukne,zvedne se z toho obrovský oblak prachu.Vlítne mi do obličeje zrovna,když se postavím k matce,abych si "klíč" mohla prohlédnout.Nekontrolovatelně se rozkýchám a chvíli nic nevidím,ale naštěstí prach rychle opadne.Vezmu si od matky klíč do ruky a prohlížím si ho.Je na svou velikost dost těžký,tepaný z kovu,který nepoznávám.Jak se tam dostal?Vždyť ten dům určitě prohledávaly a určitě se dívali i tam.Ne?

"Tak podíváš se tam?Nerada bych strávila bůh ví,kolik dní v naprosté tmě."vytrne mě matka z přemýšlení.

"Ha-hai..."Nezbývá mi,než se podvolit,protože nechci matce vysvětlovat,že tam dole je nejspíš něco hodně děsivého.

"Výborně!Hodně štěstí,já se zatím půjdu podívat,jestli nemáme něco,čím by se v této situaci dal uvařit čaj."s těmi slovy zmizela za dveřmi kuchyně.

Chvíli jsem tam jen tak stála a přemáhala sama sebe.Nakonec jsem se zhluboka nadechla a třesoucíma se rukama zastrčila klíč do zámku.Čekala jsem větší odpor,ale klíč tam hladce vklouznul a odemkl.Dveře se jako na povel otevřely.Za nimi nebylo vidět nic,jen naprostá temnota.Chvíli se mi dokonce zdálo,že se jí můžu i dotknout.

Polkla jsem a udělala krok vpřed.

Měla jsem pravdu,jen,co jsem došla domů,začalo silně pršet a nebe křižoval jeden blesk za druhým a hned po nich pokaždé následovalo ohlušující zahřmění.Doufám jen,že nějaký blesk neudeří i do našeho domu.To by nebylo dobré.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krása!

(Misa-SB, 19. 10. 2010 21:11)

je to moc hezký vážně

Saskie

(Saskie, 2. 10. 2010 16:19)

páni =) pěknej díl,jen-proč to takhle blbě ukončuješ? =) a dej tam ňákou pořádnou příšeru nebo ještě líp démona (go,demons,go!)XD =P

sb?

(Misa-SB, 28. 9. 2010 15:42)

jestli pořád chceš být moje SB tak se zapiš na mým blogu!