Manabe Narumi-(ne)obyčejný život obyčejné dívky ze střední 4
Nakonec byla práce na zahradě vlastně zábava.Povídaly jsme si s mámou a dost se nasmály.Rychle to uteklo a než jsem se nadála,byl už skoro čas oběda.Dala jsem do koše svůj poslední trs hnědo-zelené trávy(plevele) a šla do kuchyně (kterou jsem už také umyla),uvařit něco k snědku.Už mi to potíže nečinilo,protože díky mámě jsem na tu dnešní příhodu naprosto zapomněla.
V lednici toho moc nebylo,tak jsem se dneska rozhodla udělat jenom rychlovku.Byly to těstoviny se sýrovou omáčkou.Polévka žádná;Nedělám je,když je teplo.
"Hmm,tady to ale voní!"prohlásila máma,když vešla a sedla si ke stolu v malé jídelničce,která byla hned u kuchyně a do které vedl otvor pro dveře bez dveří.Byl tam jen takový ten korálkový závěs.
"Už to bude hotové."zavolám na ní na oplátku.
Za pět minut už na stůl servíruji dva talíře jako v restauraci.To už je takový můj zvyk z práce-jsem servírka.
Zasednu,navzájem si popřejeme dobrou chuť a pustíme se do jídla.Vlastně to,na to,že je to jenom rychlovka,je to docela dobrý.
"Leiko,myslíš,že bych si mohla dát plechovku piva?"ptá se mě po chvíli máma.
Chvíli zamyšleně hypnotizuju dvířka od lednice až dojdu k závěru,že po mámě nemůžu chtít,aby přestala pít jen tak ze dne na den a navíc pivo já piju taky.Usměju se na ní.
"To,myslím,bude v pořádku.A vzala bys mi taky jedno?"
Na vteřinu se překvapeně zarazí a pak se zvedne a přejde pomalu k lednici,odkud mi jednu plechovku hodí do rukou a druhou si nechá.Ťukneme si a obě se žíznivě napijeme.Je to příjemně osvěžující.
Po obědě nevím,co dělat,tak se rozhodnu,že vezmu do čistírny ty šaty,co jsem našla.
Žena za pultem je docela překvapená,ale když jí povím,že jsem je našla v tom starém domě na konci města,kam jsme se dnes nastěhovaly s matkou,vykulí na mě oči a řekne mi,že jsme docela odvážné,když jsme se tam nastěhovaly.Jen pokrčím rameny a posunu k ní šaty na pultu o něco blíž.Konečně si je bere a dává je na ramínko a zděluje mi,že budou hotové zítra.Poděkuji a odcházím.
Cestou si ještě zajdu do drogérie a koupím si tam nějaké šminky a tak.Ale když přijdu domů,stále ještě nevím,co dělat,a tak se nakonec vydávám do zadní části zahrady.Dole si ještě beru rýč a koš na plevel.Ale když vyjdu ven,zjišťuji,že tady to ani nebude potřeba;Zahrada je v docela slušném stavu.Tady už bude stačit jen zasadit ty dvě sakury a pár růží a bude to tu vypadat dokonale.Je dost velká.Ani nevidím na konec.Najednou zahlédnu starý altánek.Je vidět,že už tu nějaký ten pátek je-potřeboval by vyměnit pár prken a taky čerstvě natřít.
Ale jinak to muselo být moc příjemné místo na odpočívání.
Přeci jen jsem tady našla malé pole plevelu a tak se do něj hned pouštím.Je to docela uklidňující,protože se na tom můžu dokonale vybít.Ale netrvá moc dlouho a jsem s prací hotová.Jdu pro sakury,abych je mohla zasadit,ale,když dojdu do kuchyně,kam je máma dávala,nejsou tu.Jdu tedy za mámou na předzahrádku.
"Mami,ty jsi dávala ty sakury někam jinam?"
Překvapeně se na mě podívá a zavrtí hlavou.
"Ne,nechala jsem je na stolku v kuchyni,proč?"
"Protože tam nejsou."
"To je divný."pronese,ale já už jdu zase dovnitř.
"Zkusím se po nich ještě podívat.Třeba spadly na zem,nebo tak."pohodím ještě a už mizím ve stínu domu.
Na zemi ale taky nejsou,tak jdu bezradně zase zpět na zahradu.Když projdu zadními dveřmi,čeká mě šok;Obě sakury jsou vyndané z pytlů a postavené každá po jedné straně cesty,přesně tak,jak jsem plánovala je zasadit.
Že bych je sem přinesla sama už před tím?přemýšlím.Ale nemůžu si na nic takového vzpomenout.
Seberu ten trošek odvahy,co ve mě momentálně je a jdu pomalu tím směrem.
Už jsem u dveří do kuchyně,když uslyším ránu.Leknu se tak,že přímo nadskočím a roztřesu se jako ještě nikdy v životě.Přitisknu se zády ke zdi a i když jsem naprosto v háji s nervama,sunu se k místu,odkud jsem si jistá,že se zvuk ozval-ke sklepu.Klíček od něho nemám,což je v této situaci dobře,protože v tomto stavu bych asi byla schopná udělat cokoliv-i jít dolů do sklepa,odkud se právě ozvala rána,která nemohla mít příčinu,jako například vítr,nebo tak.
Dojdu ke dveřím a stoupnu si před ně.Polknu a ještě o krok se přiblížím.
"Ha-haló?J...Je tam někdo?"pípnu.
Za dveřmi je ticho.
Pak,najednou,se začne pomalu otáčet klika.Ztuhnu.Ale klika se zarazí v polovině pohybu-dveře jsou zamčený.
Ozve se slabý povzdych a potom slyším řetězy.Nejdřív jsou slyšet blízko a pomalu se vzdalují,až se utiší úplně.
Něco mi našeptává,že je čas jít.Jdu tiše,ale rychle po schodech nahoru,pak do pokoje a rovnou pod peřinu,jak jsem si plánovala před tím.
Konečně usnu a neprobudím se,dokud slunce není už hodně vysoko na obloze.Děkuji bohu,že už se mi nic nezdálo.
Tak to je naše Manabe
Saskie
(Saskie, 20. 8. 2010 10:43)